Deník mrzimorského studenta

Deník mrzimorského studenta

pondělí 17. srpna 2015

18. Homo homini lupus

Pár dní tomu, co jsem ztratil nervy, sbalil kufry, rozloučil se a co nejrychleji zmizel z domu, než tátovi dojde, co se stalo. Čekal mě příjemně velký pokoj v Kotli, jedna postel je má, zbytek ničí. Jako v Bradavicích.
Konečně jsem nasbíral i dost peněz na novou výbavičku. Hlavně nové boty jsem už nutně potřeboval. Vyřízení bylo rychlejší než jsem čekal, a den po objednávce se už vesele procházím, jako někdo úplně nový.
Dokonce i Fi jsem potkal... Upřímně si nejsem jistý, jestli mě viděla ráda, nebo ne. Celý dnešní večer měla výraz jako fena yorkšírka, která zrovna potkala bernardýna v plné síle a toužícího po potomstvu. Celý měsíc se těším, jak se znovu uvidíme, a ona jen sedí protahuje každou slabiku, kouká do blba a nechce mi povědět, co se děje. To jsem se zase dostal do krásné společnosti. Příjemný letní večer, posezení v zahrádce za Kotlem, na hlavou těch něco málo hvězd, které se zvládly prozářit i přes světla Londýna, a ona... Prostě nic, jako mluvit do zdi, která se jen tu a tam pohne nebo něco prožblebtne. Akorát jedno slovo bylo k něčemu. Alespoň by mohlo být někomu, kdo ví, kdo je Jen. Já to nejsem.
Po pár hodinách už jsem nemohl, sprostě od ní utekl, skočil na pokojík, pro svou litrovku vína, pečlivě přechovávanou v hromadě ponožek už od loňského zařazování a pojal úmysl zjistit, co táta na tom svém věčném chlastání pořád má. Výchozí pozice byla skvělá, v rohu vnitřního balkónu Kotle, kde výčepní neměl šanci zpozorovat mou propašovanou lahvinku. První doušek mě řádně sežehl, druhý nebyl o moc lepší. Ale žádný začátek není lehký.... řekl zloděj a ukradl kovadlinu.
Vesele se veselím a tu najednou zjistím, že nejsem tak docela sám. O stůl se mi opírala celá paleta barev, v podobě žlutého Amaie, v černých hadrech, z červené koleje a se zelenýma myšlenkama a modrou krví, ještě ke všemu s fialovovlasou slečnou v zádech. Celkem nevybíravě si nárokoval místo k sezení a ještě upozornil, že mě nemá moc rád. To je mi novinka, já ho taky o ruku žádat nehodlám. Ale v Kotli jsem seděl jen já a zasmušilá Fi, volných židlí přebývalo nespočet. Nabídl jsem jim, ať přisednou a on mi zahodil láhev. Klidně bych se rozdělil. Ale víno bylo bílé, třeba ho měl za rasistické. Každopádně jinak bych si provokaci představit ani neuměl. Hůlku vytáhnout nemohl, pochybuju, že by kdy sáhl na práci, a já poslední měsíc držel v ruce násadu, a jak by řekl můj táta "Jsi k***aštelung Ir'". O výškovém rozdílu se vůbec nebavme. Došel jsem si k němu, nechal ho se narovnat a už jsme byli jako pralidi. Hned z kraje dostal kladivem přímo mezi rohy, levou pod žebra, pravou zase do hlavy. Buď na sebe nějak spustil stabilizační a štítové kouzlo, nebo jsem se místo do něj tloukl do sloupu, každopádně nehnul ani brvou. Nečekal a vrátil mi jednu dobře mířenou na bradu. Trochu mě to vyvedlo z rytmu i z rovnováhy. Do toho ta jeho fialová klisnička pořád něco pištěla.... Hrůza. Měl jsem to za fér souboj, dokud mě nekopl do břicha. Málem jsem na podlaze v Kotli nechal i mateřské mléko mý mámy. Díky Bohu za nový kabát, aspoň trochu to zbrzdil. Zespod úder na bradu, kopačka do kolene a už mě někdo bral něčím sakra ostrým mezi stehna. Opět, díky Bože za tvé dary, pár čísel vedle, a mohl jsem být doživotním tenorem. Začal tam štěkat i nějaký nový babský hlas, ať toho necháme a kdoví co ještě. Naštěstí ženština odtáhla pryč Amaie a mě nechala spokojeně sesypaného na židli.
Když zmizeli, dokulhal jsem se k baru a poručil si vodu, pak i něco k pití. Rád jsem si měl i s kým promluvit, budoucí šesťák jménem Merovol byl tak laskav, že mi dělal společnost. Pak, že ve Zmijozelu jsou samí potvoři. Seděl tam se mnou dost dlouho, abych se stačil nějak dát dohromady. Ale myslím, že to stálo za to. Padla sice výhružka, že si to na hradě vyžeru, ale kanálama kvůli tomu chodit nebudu. Jen doufám, že to přestavení neslyšela Fi. Ale jak ji zítra vysvětlím modrou bradu a pánev proraženou snad okovanou botou, to nemám zdání.

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nu což, člověče, co tě vedlo napsat tento článek ? Ovšem musím říci, že je to zajímavé.

Unknown řekl(a)...

To je otázka, co jednoho vede k psaní deníku. Jednou jsem s tím začal, a rád bych zde, stejně jako v minulosti, zaznamenával ty více, či méně zajímavé zážitky a situace, které, už ne tak malý, Artair prožívá. Možná tím jemu komu hrom, ale kdoví.
A navíc mě to baví, lepší důvod mě už nenapadá :)

Anonymní řekl(a)...

No... článek docela zajímavý, až na to že modřiny se nedělají tak rychle a když už se dělá RP rvačka, měl by tam být trochu čas, aby druhý měl možnost reagovat...

Pampeliška obecná řekl(a)...

Vždycky se s Amaiem začne něco dít, až když je Jul fuč. A pak se to dozvídá jen přes deníky, kde je jí to stejně k ničemu.

Unknown řekl(a)...

to Anon: Po dobře cíleném argumentu se ti obličej zarudne dost rychle, a jedna noc je na tvorbu modřiny dostatečný čas. K reakční době, vycházel jsem z reálného života. Když se jeden rozhodne druhému udělit první ránu, devětkrát z deseti pokusů na to druhý nestačí zareagovat, natož ji nějak vykrýt.
to Julie: Být tam velké publikum, nemyslím, že by k něčemu takovému došlo =)

Pampeliška obecná řekl(a)...

Pokud ale uvidí Artaira-pravděpodobně se to doví

Unknown řekl(a)...

Makeup si kvůli tomu shánět nebude :)

Pampeliška obecná řekl(a)...

To je dobře

Anonymní řekl(a)...

Příště se alespoň podepiš náš anonyme (stejně všichni asi víme o koho se jedná :)) a pokud pominu výše uvedený deníkový zápis, tak musím prohlásit, že vedle zvláštního citu pro zajímavost je rychlost o věci názoru. Jestliže ještě zamíříme do problematiky podlitin s tím, že ořežeme méně pravděpodobný fakt jiných způsobů, tak lze takřka říci, že modřina chytá světlo světa od okamžiku provedení. MGs

Unknown řekl(a)...

RP stránku této věci bych už nerad rozebíral.
Díky MGs nejen za názor =)

Okomentovat